Přiznám se, že jsem dneska byla skeptická. Do hokejového rozstřelu s týmem, který nás už jednou slupnou jako malinu jsem nešla zrovna s vidinou vítězství. Bohatě by mi stačilo, kdyby "kluci" hráli jako o život a Švédům ukázali, že se nedají tak snadno. Snad proto jsem z výhry tak nadšená :-). Zápas byl ... -jak to říct nejlépe - vyčerpávající a plný emocí. Nejlepší. Do poslední chvíle napínavý. 

Ale největší radost mám z gólu, který skončil v soupeřově brance pár sekund před koncem. Jak hezky jim Michálek vrátil nepříjemný zakončení druhé třetiny. Já vím, oplatky se nepečou, ale chutnaj tak sladce ... 

Na teorii mamčinýho přítele -nestává se, že by jeden den tým porazil druhý dvakrát na jednom mistrovství - asi vážně něco je. Vezměte si třeba Kanadu a Slovensko. To byl nečekaný obrat. Díky němu bude sobotní zápas stát za to ... už teď se na něj psychicky připravuju. Ale kdo za mě v pondělí udělá tu zkoušku? Co? Nabídky do komentářů ... samo se to nesloží :D. 

Někdy po víkendu napíšu už poslední článek s hokejovým obsahem a zase dám na rok pokoj ... doufejme, že titulek bude znít: Jsme mistři!Už nás nikdo nezastaví ... :-)

Hezky fanděte!

Zítra naše hokejisty čeká asi nejnáročnější a nejdůležitější zápas na letošním mistrovství. Doufám, že je neopustí zápal, jaký ukázali ve dvou posledních zápasech, protože to nám dá alespoň šanci znepříjemnit Švědům devadesát minut života.

Máme tři nové přírůstky. Do naší rodiny se vplížily v pátek - náhle a bez předchozího varování. Když si vzpomenu, že mě o ně moje lenost málem připravila ...

Řeč je -asi nečekaně - jenom o botách :-). V našem menším městečku se čas od času koná výprodej bot, které si nikdo nekoupil -chudinky. Mamka mě polovinu čtvrtka přemlouvala, abych se tam šla tentokrát podívat s ní. Jelikož na boty až tak nejsem -já jsem v naší rodině spíš přes kabelky :D - nechtělo se mi. Dokonce jsem i protestovala a přesvědčovala sebe i mamku, že na mojí malou nožku -velikost 42 - tam boty stejně nabízet nebudou. Ale, světe div se, nabízeli. Odpůrci malicherných článků už nemusí číst dál :-).

Před nedávnem -no, nedávnem, budou to dva roky -jsem se s mamkou vypravila na městskou pouť. V záplavě všech možných stánků s věcmi, které jsou k vidění na každém rohu, mě jeden dokázal upoutat. Majitel totiž prodával, mimo jiné, ježkovy voči. Termín "ježkovy voči" každý zná a čas od času používá. Ale jak takový voči ježka vlastně vypadají? Jsou vykulené nebo spíš zapadlé? S viditelným žilkováním? Mají matnou barvu nebo jsou průhledné? 

Ještě, že se našel někdo, kdo mě poučil. Udělal na mě takový dojem, že jsem si prostě jeden pár vočí musela koupit. A i když nebylo jednoduché zvyknout si na ně, teď už si nedokážu představit, že by na poličce neležely -přitahují zraky všech návštěv a je o ně zájem.

Pokud se na to cítíte, koukněte do celého článku a sami si na ježkovy voči udělejte názor. A pokud se na to necítíte, tak taky, čistě pro jistotu ;-).

Kdepak, není nad to, když je člověk doma a nemá do čeho píchnout :D. Rozhodla jsem se uspořádat, probrat, vyházet a uklidit skříňku, ve který zabírají místo ještě i zpracovaný maturitní otázky, i když jsem se zapřísáhla, že hned po maturitě půjdou do koše nebo alespoň k babičce ... a taky asi 4 starý peněženky z mých mladších let. Díky dnešnímu aktivnímu přístupu k uklízení jsem teď bohatší přesně ...

Ráno jsem vstala plná energie a nápadů. Což je zvláštní, protože usnout se mi podařilo v půl 3. Celou, přes hodinu dlouhou, cestu zapařeným, nacpaným a vzduchu postrádajícím autobuse se mi hlavou honil jeden nápad na článek za druhým. Skoro jsem se i těšila i na hodinové pauzy mezi přednáškama. Idylická představa, že si najdu klidné místečko v chladném koutku a sepíšu svoje zajímavé úžasné originální dechberoucí nepostradatelné,  myšlenky se zhroutila v okamžiku vstupu do budovy hrůzy - jak ji počínaje dneškem nazývám.

První máj - lásky čas. Pro někoho prostě jen den, kdy si může pospat a opočinout od školy nebo práce :-). Tenhle rok (stejně jako předchozí) se řadím ke druhé skupině - vlastně ani tam ne, protože úterky mívám tenhle semestr volno. Má drahá druhá polovička opět nenašla chuť čas - "navíc jsme spolu přece byli o víkendu, ne?" - postarat se o to, abych zkrásněla - ne, že by se mi to nehodilo. Tak budu doufat, že mi projde políbení pod rozkvetlou třešní na druhého máje. Co myslíte, mám nějakou šanci? :-)

Už zbývá jenom najít třešeň ...

Před šesti týdny k nám dorazil očekávaný čáp. Možná spíš dva, protože takový množství malých kočiček by jeden nepobral. Od tý doby máme doma veselo. Teď akorát přicházejí do toho "správnýho" věku, kdy je legrace pozorovat, jak neobratně chňapají pacičkama po všem, co se k nim přiblíží, vzájemně se perou a okusujou. Učejí se vrnět, takže chvílemi hledáte bzučící, neexistující mouchu a občas máte pocit, že slyšíte někde v dálce traktůrek. Taky se pomalu, ale jistě začínají vydrápavat na gauč a co je vůbec nejlepší, učejí se dlabal z mističek.

Ačkoli všechno ostatní (jako například kuřecí masíčko) do sebe naházej raz dva a beze zbytku, na talířku s tvarůžkem se vždycky vyřáděj. To se vždycky deset minut koukáme, jak se koťátko rozplácne do talířku a začne našlapovat ... a potom dalších dvacet minut postupně čistíme. Nejdřív jedlíky a pak kuchyni :-). Po rozkliknutí celého článku se vám zobrazí malá ukázka :-).

Myslím, že v životě každého člověka nastane den, kdy se ohlédne zpět a zjistí, že za ním nejde kůň, ani nějaký čin, kterým by se mohl chlubit pyšnit, natož pomalu se plnící dětský sen. Jestli je na takovou otočku ve dvaceti letech brzy nebo pozdě nevím, každopádně je tady, aniž bych se o ni prosila. Chci z ní ale vyždímat všechno, co půjde.