Zvířata kam se podíváš ...

Tak ještě jeden restík zkraje prázdnin, -který se zoufale třese na zveřejnění - a to sice návštěva zoo. A ne jen tak ledajaké, ale ...

... pražské :D.

Konečně jsem našla někoho ochotného absolvovat semnou celodenní výlet. Schytal to kamarád :).
Navzdory každoroční návštěvě  zoo, jsem přeci jen zažila jednu premiéru. Cestu. Poprvé jsem se svezla autobusem -samozřejmě myslím do Troji, jinam autobusem jezdím dost často, protože nejsem schopná sednout sama za volant- a příjemně mě překvapilo, že jeho konečná zastávka je hned u pokladen. V opačném případě by mě už nikdy nikdo neviděl, protože můj orientační smysl se nedá považovat za dobrý -ani přijatelný- nejspíš i hodnocení "s odřenýma ušima" je nadsazené :-).

Lidí, snažících se namačkat dovnitř, bylo požehnaně. Fronta se táhla přes dva rohy. Tady přichází na řadu zmínit obdiv k pokladním, protože jsme na lístky nečekali -odhadem plánovanou- hodinu a půl, ale jen dvacet minut.

Líně lenošící hroší lenoši.

Hned zkraje došlo na mou noční můru. Byla jsem nucena znovu absolvovat návštěvu indického pavilonu, který nepatří k oblíbeným zastávkám. Ukázalo se, že na volno puštění netopýři nejsou nic pro mě. Loni jsem v nevědomosti strčila nos netopýrovi skoro až pod ucho, abych s ho pořádně okoukla a pak už jen ječela, když vyletěl proti mně a neexistovalo žádný sklo, který by útočníka zastavilo a vyděšenou dívku -tedy mne- ochránilo. Letos jsem do toho musela znova. Výmluvy a sliby, že počkám venku mi nepomohly. Je pravda, že jsem se celou dobu pohybovala u zdi, pomalým tempem mířila rovnou k východu, ale zvládla jsem to :D.

Surikaty jsme letos zastihli "uprostřed noci". Všechny spaly na jedné hromadě a jen jedna jediná se mohla přetrhnout, aby lidem poskytla nějakou zajímavou podívanou. Ale zapózovat, ne a ne -a když zrovna jo, tak se rozhodla započít dost intimní činnost, u které mi bylo trapně ji fotografovat ...

Důkaz, že i spící surikata je krásná surikata.

Jen co jsme se usadili u lachtanů a čekali na jejich odpolední cvičení, začalo pršet. Chytřejší - a připravenější, prozíravější - návštěvníci se začali balit do mikin, případně rozkládat deštníky. Já ne. Bohužel jsem se doma stresovala, aby mi nebylo vedro a zimní varianta se mi z hlavy vykouřila. Tak jsem mokla a na otázku: "je ti zima?" statečně odpověděla: "ne, vůbec." Naštěstí pršelo asi deset minut a s heslem lachtanům voda nevadí se cvičitelka vrhla na cvičení. Na cvičení lachtanů, budu přesná. 
Největší pozornost jsem věnovala ročnímu lachtaňátku, který bylo kouzelný - nejspíš ne doslova.

Gorily a opice obecně popisovat ani nemůžu, na ty bych se vydržela dívat hodiny.

Na první pohled otec pluku :D.

A ještě malý tip pro případné návštěvníky: když si někde sednete na jídlo a chcete, avy vaše zastávka proběhla bez problémů a stresu, v žádným případě si neobjednávejte sprite. Dřív, než se stačíte napít, vykoupou se vám v něm dvě až čtyři vosy, které si chytře přivedou kamarádky. Jejich úkolem je rozptýlit vás, aby ty zlodějky měly klid a mohly nerušeně - a zdarma - cucat cizí pití  ...
 

Lední medvěd, asi poznáte i bez popisku ... :D.

A na závěr perla páv, který si naprosto nerušeně ležel v úplně cizím výběhu a měl všechno na háku :).