Najisto na nejisto

Paní profesorka na italštinu mi před čtrnásti dny dokázala, že něco jako je jistota vůbec neexistuje. Jsem jí za tu lekci docela vděčná -možná se mi tenhle poznatek bude jednou hodit :).

Že jdu do těžké bitvy jsem věděla už pře pár měsíci př imačkání políčka italština do povinně volitelných předmětů. Sama sobě jsem argumentovala mou láskou k tomuhle jazyku. Opravdu jsem se chtěla učit, tak proč by mi mělo vadit, že všichni na fóru píšou, že Italština není procházka růžovým sadem a předmět, který se jednodušše splní? Všichni psali, jak je náročný zápočtový test a ústní potom už je jen formalita. Dokážete si představit moje nadšení, když jsem si test odškrtla už v předtermínu :).

Italština mě celý semestr bavila a poctivě -jako snad na žádnou jinou zkoušku- jsem se průběžně učila. Doma se mi dokonce podařilo i otevřít učebnici pro samouky a pár prvních lekcí pročíst. Před črtnácti dny jsem šla na zkoušku. Uvolněná, kupodivu nevystresovaná a hlavně přesvědčená, že těch pár lekcí, které jsme za semestr stihli, mám zmáknutých. Kamarádka zrovna tak.

Ačkoli jsme na zkoušku dorazily jako druhé, ani jedna z nás nemá potřebné ostré lokty, abychom si naši pozici dokázaly uhájit. Takže jsme šly na řadu po skupince francouzštinářů, kteří vycházeli s nadšenými úsměvy: "skoro na nic se neptala, pohodička."  Kamarádka šla na řadu první a vylezla až po půl hodině nevěřícně kroutíc hlavou. "No jo, to mě chce jenom znervóznit, určitě to má." S touhle myšlenkou jsem vstoupila.

Zkouška probíhala docela dobře, vyprávěla jsem o počasí jako divá, gramatika na přeložení mi taky nedělala problémy. Akorát u oblasti zemědělství jsem se trochu zakousla. A když mi paní profesroka položila záludnou otázku: "co víš o Valencii?" tak se mi zatmělo před očima. Nic, ani česky, bohužel. Pak už byla zkouška plná naschválů, jako například: "Jak je 3. osoba množného čísla od parlare?" "Parlano" "Ale no tak, jak je ta druhá osoba?"

I tak jsem byla přesvědčená, že zkoušku mám, ačkoli na jedničku jsem si nemyslela. Ale, pozor ... paní profesorka měla jiný názor a miloučce mi řekla, ať přijdu ještě jednou. Z učebny jsem vycházela v šoku a jako ve zpomaleném filmu. S kamárádkou jsme si společně zanadávaly a já začala kout plány. Přihlásím se na kurzy, pak odjedu aspoň na 2 měsíce do Itálie, vrátím se a omlátím jí to o hlavu!

Nicméně včera jsme se vypravily na druhý pokus. Tentokrát tam byla převaha italštinářů a na francouzštinu jen jedna slečna. První padla řada na mě a ačkoli jsem se mezi prvním a druhým pokusem na italštinu ani nekoukla -nebylo se totiž už co přiučit- odešla jsem s dvojkou. Kamarádka zkoušku taky bez problému zvládla a jediná francouzštinářka ve skupině dostala vyhazov. I přes to, že se jazyk učí už osm let ...  vidíte v tom nějaký vzorec? :-)

Díky téhle zkušenosti vím, že někdy prostě umět nestačí! A nikdy už nebudu mít jistotu, že zkoušku zvládnu :-).